Studentský sportování

Je toho tolik, že nevím, kde začít. Asi od srdce: V prostředí
mezinárodních studentů se více než potvrdila celoplanetární
univerzálnost fotbalu. Už při prvním uvítacím dnu v místním
sportovním centru (SC) šla drtivá většina příchozích hrát
fotbal (a pár holek cvičilo Pilates, no druhý místo není
špatný pro takovej pa-sport). Protože ale hrát v hale, zatímco
po mapě okolního Amstelveenu se válí tolik zelených obdélníků,
není vůbec uspokojivý, hned následující neděli nás výtahový
oznámení svolávalo na pořádnou fotbalovou párty pod širým
nebem, která se, m.j. díky snadné distribuci zpráv na naší
Erasmové skupině na facebook.com, stala železným pravidlem.
Hráváme na blízkým travnatým a podle mýho odhadu malinko
menším než standartím hřišti, kam se scházívají i místní
černoši, tak se spolu utkáváme. Kvalita trávníku není oslnivá,
ale pro odchovance škváry to je relax:). Kromě neděle se
celkem ustálila i středa, takže vyžití je to celkem hutný a
určitě je to lepší než platit za jakejkoliv organizovanej
fotbal jako třeba halovej turnaj v SC. Uvidíme, jaký podmínky
přinese blížící se zima.

Další moje samostatný snažení o sportovní vyžití v místě mého
dočasného bydliště mířilo na jinou, předpokládanou výhodu
Amstedamu, a to jeho cyklostezky. Díky cestě autem jsem si
mohl přivíst kolečkový brusle a hned je využít v prvních
krušných dnech bez kola. Není to ale takovej med, jak jsem si
sliboval. Hodně stezek je vedených úplně mimo silnice, (což je
samozřejmě dobře ale) tudíž nesdílí silniční beton a místo
toho jsou často vydlaždičkovaný nebo dokonce vycihličkovaný!
(Místní stavební materiál číslo jedna.) Pro holandský kola to
je v pohodě, ale na bruslích mi na tom skřípají kolečka (a
zuby). Podařilo se mi vyladit poměrně důstojnou cestu do
centra na trh tím to ale tak haslo (tam jsem si musel koupit
kolo, abych mohl pokračovat). Pak jsme s Danou zkoušeli
Vondelpark, ale ten je od kolejí kus cesty, není zas tak
velkej (ani ne kilák na délku) a ani tam není všude povrch
ideální. Taky jsem se porozhlížel kolem kolejí, nadohled odtud
je Amstel a kolem něj se dají vybrat asfaltový stezky, ale ani
tak povětšinou nedosahují kvalit zrdcadlově rovné stezky kolem
Vltavy na Tróji. Přesto si myslíme, že by se dal podniknout
celodenní výlet, tak čekáme na pár dalších spolubydlících, až
se jim přivezou brusle. Navíc bych rád (možná dnes!) zkusil
Friday Night Skates, to jsou dvě hodiny organizovanýho
bruslení v Amsterdamu, třeba budou mít trasu vychytanou.

Poslední, ale pro zájemce o pobyt v Amstru, nejvíce důležitá
kapitola je sportování na univerzitě. Možností je nepřeberné
množství, za vše se řádně platí (jsme v Holandsku), příjemný
je, že hodně z nich se odehrávají na SC VU, které je přímo v
místě DUWO kolejí, a kam se týden po registraci může na
všechno zadarmo. Pro mě jsou tam ale věci ne moc zajimavý:
fitness a spousta různých cvičení. Za řeč stojí zmiňovanej
sálovej fotbal, pak volejbal a tenis. Další věci se odehrávají
mimo. Závodní cyklistika pro letošek skončila v září a bohužel
mi instruktor kolo jen pro mou zábavu nepronajme (ač mi to tak
jeden předchůdce inzeroval). Pak se chystají otevřít půjčování
kol v SC, co ale zatím vím, že na půjčení na den se platí
8E:(. Na holandským kole se dá jet na výlet, ale jezdit s ním
trénovat:) by moje poměrně cyklistický srdce nepřeneslo přes
sebe. Univerzitní bazén je jen jednu konkrétní hodinu v týdnu,
je na druhým konci Amsterdamu a aby se cena vyplatila, musel
bych chodit pokud možno týdně. Squash se studentskou slevou
máme dokonce na dvou místech (na levnějším 25E za 10x45min),
chce to ale vlastní raketu a já mám pořád bolavou ruku ze
srpnovýho fotbalovýho pádu, tak čekám.

Kde je tady Tesco?!? a proč se vyvarovat ABN-AMRO

S nakupováním v Amsterdamu to je docela složitý. Holanďani se zřejmě rozhodli, že velký obchody nechtějí, takže pokud nejste klasičtí nákupofilci, co si potěšení nákupu nechtějí vyplýtvat na jednom místě na dva týdny dopředu, budete tu skřípat zubama.
Něco jako supermarkety tu jsou, ale ten největší, co znám, stěží dosahuje velikosti Bystrckýho Alberta a není nejlevnější. Jmenuje se - podezřele podobně - Albert Hein a mezi Holanďanama asi patří k nejoblíbenějším.
Znaje dobré pověstí značky Lídl a dověda se o další jí zdatně konkurující - Aldi - začal jsem pátrat po jejich nejbližších pobočkách. Pobočky jsem našel ale k uspokojení nedošel. Ani jedna není zrovna velká a vždy chybí nějaké klíčové zboží. Hlavně bagety ale i jinačí uspokojivá náhrada. Bageta je tu jedno z mála pečiv, který se mohou zvát pečivem. Místo toho v Aldi i Lildlovi hojně najdete třičtvtětovary, který se musí dopíkat v troubě.

Tím se dostávám k Holandským specialitám: mlíko, pokud není UHT, tak má řekl bych přírodnější chuť než naše. Podobně máslo, tady je ale ta přírodnost vyloženým zklamáním, chutná totiž jako česká směska másla s jinýma olejema typu "zlatá Haná". Skoro bych se nedivil, kdyby byli Holanďani obětí potravinářskýho komplotu, na obalech se opravdu zapřísahají stoprocetním mlíčným tukem. Tousťáky jsou nejekonomičtějí plnidlo břicha, pohybují se od rozumných třiceti centů až minimálně ke dvěma euráčům. Vždycky jsou ale pro Čecha zoufalý.
Z pouličního občerstvení vyčnívají palačinky, ale prý to není nic speciálního. Měl jsem jenom jejich kolejní verzi, která to potvrzovala. Pak tu jsou koláčky;), toho jsem měl zatím jen trošku, a to už je jiná kapitola;)
Nedájí se tu koupit knedlíky ani hrubá mouka na jejich přípravu. Stejně tak bramborový knedlíky v prášku. Díky jedné české návštěvě spolužáka už mám pod postelí uspokojivou zásobu a můžeme si čas od času připomenout chuť a vůní domoviny:)


Když jsem si před svýma holandskýma spolužákama posteskl, že mi tu chybí Tesco, nabídl mi jeden z nich ať zkusím s jeho kartičkou zajít do Makra. Tak jsem spojil užitečné s užitečným a při příležitosti nákupu na oslavu Daniných narozek jsem tam zajel. Stručný závěr: "I can get no satisfaction". Většina položek z mýho wish listu zůstala nevyškrtnuta a perlička dne byl nákup jídelního tácu za 10E:) Ten jsem ale chtěl moc. Zajímavý je srovnání s eletrickým šlehátkem, který jsem tam dostal za necelých 9.

Hlavně že jsem si to mohl dovolit, protože před pár dny mi konečně došla kartička k účtu v ABN-AMRO a s ní i přístup ke své první výplatě stipendia. Už jsem se začínal připravovat na bydlení v nějakým squaterským house-boatu, poněvadž jsem spadl mezi nešťasnou skupinu studentů, po kterých se rozhodli požadovat potvrzení jejich domácí adresy ve formě dopisu z VU. Já jsem ho prostě ztratil, ale třeba erasmoví studenti nikdy žádnej nedostali. A íránským studentům pro jistotu neotevřou účet vůbec.

Abych uzavřel dříve rozkousnuté téma, měsíc a půl po vyřízení registrace ve škole mi došla studentská kartička. Zatím je jen provizorní:), ale je.