S nakupováním v Amsterdamu to je docela složitý. Holanďani se zřejmě rozhodli, že velký obchody nechtějí, takže pokud nejste klasičtí nákupofilci, co si potěšení nákupu nechtějí vyplýtvat na jednom místě na dva týdny dopředu, budete tu skřípat zubama.
Něco jako supermarkety tu jsou, ale ten největší, co znám, stěží dosahuje velikosti Bystrckýho Alberta a není nejlevnější. Jmenuje se - podezřele podobně - Albert Hein a mezi Holanďanama asi patří k nejoblíbenějším.
Znaje dobré pověstí značky Lídl a dověda se o další jí zdatně konkurující - Aldi - začal jsem pátrat po jejich nejbližších pobočkách. Pobočky jsem našel ale k uspokojení nedošel. Ani jedna není zrovna velká a vždy chybí nějaké klíčové zboží. Hlavně bagety ale i jinačí uspokojivá náhrada. Bageta je tu jedno z mála pečiv, který se mohou zvát pečivem. Místo toho v Aldi i Lildlovi hojně najdete třičtvtětovary, který se musí dopíkat v troubě.
Tím se dostávám k Holandským specialitám: mlíko, pokud není UHT, tak má řekl bych přírodnější chuť než naše. Podobně máslo, tady je ale ta přírodnost vyloženým zklamáním, chutná totiž jako česká směska másla s jinýma olejema typu "zlatá Haná". Skoro bych se nedivil, kdyby byli Holanďani obětí potravinářskýho komplotu, na obalech se opravdu zapřísahají stoprocetním mlíčným tukem. Tousťáky jsou nejekonomičtějí plnidlo břicha, pohybují se od rozumných třiceti centů až minimálně ke dvěma euráčům. Vždycky jsou ale pro Čecha zoufalý.
Z pouličního občerstvení vyčnívají palačinky, ale prý to není nic speciálního. Měl jsem jenom jejich kolejní verzi, která to potvrzovala. Pak tu jsou koláčky;), toho jsem měl zatím jen trošku, a to už je jiná kapitola;)
Nedájí se tu koupit knedlíky ani hrubá mouka na jejich přípravu. Stejně tak bramborový knedlíky v prášku. Díky jedné české návštěvě spolužáka už mám pod postelí uspokojivou zásobu a můžeme si čas od času připomenout chuť a vůní domoviny:)
Když jsem si před svýma holandskýma spolužákama posteskl, že mi tu chybí Tesco, nabídl mi jeden z nich ať zkusím s jeho kartičkou zajít do Makra. Tak jsem spojil užitečné s užitečným a při příležitosti nákupu na oslavu Daniných narozek jsem tam zajel. Stručný závěr: "I can get no satisfaction". Většina položek z mýho wish listu zůstala nevyškrtnuta a perlička dne byl nákup jídelního tácu za 10E:) Ten jsem ale chtěl moc. Zajímavý je srovnání s eletrickým šlehátkem, který jsem tam dostal za necelých 9.
Hlavně že jsem si to mohl dovolit, protože před pár dny mi konečně došla kartička k účtu v ABN-AMRO a s ní i přístup ke své první výplatě stipendia. Už jsem se začínal připravovat na bydlení v nějakým squaterským house-boatu, poněvadž jsem spadl mezi nešťasnou skupinu studentů, po kterých se rozhodli požadovat potvrzení jejich domácí adresy ve formě dopisu z VU. Já jsem ho prostě ztratil, ale třeba erasmoví studenti nikdy žádnej nedostali. A íránským studentům pro jistotu neotevřou účet vůbec.
Abych uzavřel dříve rozkousnuté téma, měsíc a půl po vyřízení registrace ve škole mi došla studentská kartička. Zatím je jen provizorní:), ale je.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat